NS PRAŠIVÁ Z PRAŽMA

Naučná stezka Prašivá tvoří hvězdici se šesti rameny, vychází z obcí ze šesti okolních obcí a jejím cílovým bodem je vrchol hory Malá Prašivá. Výchozí body jednotlivých ramen jsou v obcích Morávka, Raškovice, Pražmo, Nošovice, Dolní Domaslavice a Hnojník.

Nástupní místa: Pražmo
Délka trasy: 7,2 km
Zaměření: informace o regionu
Počet zastavení: 27
Vhodná pro: pro pěší

ZASTAVENÍ

B. 1. Kostel sv. Jana Nepomuckého na Pražmě a pomník obětem fašismu

Základní kámen zděného kostela na Pražmě zasvěceného svatému Janu Nepomuckému byl položen v roce 1807 a vysvěcení chrámu se konalo o deset let později, v roce 1817. Následujícího roku byl zbořen původní dřevěný kostelík a na místě jeho oltáře byl postaven dosud stojící kamenný kříž. Zasvěcení kostela Janu Nepomuckému, významnému českému světci, lze logicky odůvodnit skutečností, že se tehdejší majitel frýdeckého panství jmenoval Jan Nepomuk Ferdinand hrabě Pražma. Na počátku ustanovení farnosti Morávka v roce 1785 byl do funkce faráře jmenován P. Johann Esching, který byl v této funkci 27 let, tedy až do roku 1812, kdy zemřel.

Kostel leží na katastru obce Pražmo, ale farnost nese tradičně jméno Morávka. Hrabě Pražma v roce 1777 oddělil část území Morávky a Raškovic a založil novou vesnici Pražmo. Jednalo se o pozemky v okolí kostela, ale občané Morávky nechtěli založením Pražma o svůj kostel přijít a žádali vrchnost, aby kostelní pozemek nadále patřil Morávce a byl takto zaknihován. K převedení pozemku na obec Pražmo došlo až v sedmdesátých letech 20. století a farnost se dodnes jmenuje Morávka. Do zdejší farnosti patří obce: Morávka, Pražmo, Raškovice, Krásná a část Vyšních Lhot. Zdejší duchovní správce má v referátu také nedalekou farnost Janovice jako administrátor ex currendo.

Kostel byl vždy nositelem vzdělanosti a kultury. Spolu s původním dřevěným kostelem vznikla farní škola, avšak lze předpokládat, že se výuky zúčastňovaly jen děti z blízkého okolí. Důvodem byla značná rozloha farnosti, pro některé farníky byly bližší okolní kostely.

Na interiéru kostela se podepsala řada uměleckých vlivů. Roku 1826 byl pro kostel zakoupen první velký zvon a zasvěcen ke cti sv. Františka z Assisi a sv. Antonína Paduánského. Roku 1859 byl postaven hlavní oltář frýdeckým sochařem Švrčkem podle vzoru mariánského kostela ve Frýdku. Současné varhany sestavil v roce 1908 Karel Neusser.

V devadesátých letech 20. století byly zahájeny nekonečné práce na zvelebení kostela rekonstrukcí střechy, fasády, zvonů, podlahy a v neposlední řadě varhan.

Pomník obětem fašizmu, který se na tomto místě nachází, byl slavnostně odhalen 5. května 1946 při příležitosti 1. výročí ukončení 2. sv. války. Za velké účasti občanů promluvili spisovatel František Směja a skalický písmák J. L. Mikoláš.

Na bočních stěnách pomníku jsou jména popravených a umučených v koncentračních táborech a citace slov prezidenta Edvarda Beneše. Pomník byl postaven obětem z celého okolí, ale převážná většina těchto lidí pocházela z Morávky.
Na horním podstavci pomníku byla umístěna figurální kompozice znázorňující postavu dřevorubce. Provedl ji výtvarník Luděk Sehnal z božanského pískovce.
Od roku 1990 se zde každoročně koná 5. května slavnostní akt spojený s položením věnců u příležitosti osvobození obce.


B. 2. Historie obce Pražmo

Pražmo patří k těm nemnoha obcím, u nichž známe přesný rok založení. Stalo se tak v roce 1777, kdy majitel frýdeckého panství Jan Nepomuk Ferdinand Pražma oddělil část pozemků od Morávky a část od sousedních Raškovic poblíž hraběcí jelení obory a vytvořil tak základ pro novou obec, kterou pojmenoval po sobě Pražma, aby, jak se traduje, jeho jméno zůstalo zachováno navěky. Na katastru obce se tak ocitl původní morávecký kostel a také jednotřídní škola, kterou hrabě Pražma nechal zřídit v roce 1761. Kostel si Morávčané po protestech nechali zaknihovat do své obce, škola zůstala Pražmě. Název obce byl na dnešní Pražmo změněn v roce 1924.

Hrabě Pražma (6. 4. 1726 – 26. 1. 1804) pocházel ze starého šlechtického rodu Pražmů z Bílkova, který je možno v historických pramenech sledovat až do 13. století. Byl majitelem frýdeckého panství, ke kterému měl údajně vřelý vztah, o čemž by mohla svědčit i skutečnost, že si za své sídlo zvolil právě frýdecký zámek.

Při založení Pražmy zde bylo 58 usedlostí s malými pozemky. Proto hrabě Pražma přidělil jejich obyvatelům společnou pastvinu na Zlani, aby měli kde pást dobytek. Malé pozemky nestačily uživit rodiny zdejších drobných zemědělců, a tak byli nuceni si přivydělávat prací v lese, nebo tkalcovstvím.

Nemyslíme to nijak nadřazeně či ve špatném úmyslu, když zde napíšeme, že život místních obyvatel byl vedle toho, že žili v hmotné nouzi, také zaostalý co se týká jejich duševního obzoru. Většinu života prožili zdejší lidé ve své obci, za humna se vypravili zřídka, někteří dokonce nebyli ani ve Frýdku. Kromě Bible v obci takřka nebyly jiné knihy a dlouho se tu věřilo na pověry. V obci nebyl ani lékař, což mělo katastrofální vliv na zdravotní stav obyvatelstva a vysokou úmrtnost. Až na počátku 20. století se situace začala výrazněji měnit. Velké zásluhy o to měl František Nikel, místní koželuh a dlouholetý starosta, který stál u zrodu řady spolků a institucí, které pak také k jejich a ku prospěchu místních obyvatel vedl. Byl to Hospodářský spolek, Spořitelní a záloženský spolek a Matice osvěty lidové, která pořádala přednášky, provozovala divadlo a zřídila místní knihovnu. Skutečný společenský a kulturní život se pak v obci rozproudil v období 1. československé republiky. Do obce začal jezdit autobus a začal tu vysílat ostravský rozhlas, což byly důležité momenty, které zrušily místní izolaci a propojily obec s okolním světem. Neklamným znakem pokroku byla rovněž elektrifikace obce v roce 1938.

To už ale nadcházelo období, které se do historie obce zapsalo černým písmem, období nacistické okupace, které zdejší obyvatelé prožívali obzvlášť těžce, neboť přímo v obci, v hotelu Travný, bylo sídlo nacistické policie a finanční stráže.

Počet obyvatel obce se výrazně zvýšil v 70. a 80. letech minulého století, kdy Lesní závod Frýdek-Místek přestavěl zastaralé dílny na velké opravárenské středisko a snažil se vytvořit dobré zázemí pro své zaměstnance výstavbou nových bytových domů.


B. 3. Řeka Morávka

Řeka Morávka patří k horským tokům Moravskoslezských Beskyd, její povodí má k ústí do Ostravice celkovou rozlohu 149,3 km2. K místu, v němž se nacházíme, činí tato plocha 87 km2. Řeka a její přítoky jsou provázeny výraznou reliéfovou energií, vezmeme-li v úvahu, že z nevyššího místa v povodí z vrcholu Travného (1203 m n. m.) k ústí Morávky do Ostravice je překonáván na délce 21,3 km výškový rozdíl 910 m. To spolu s geologickou stavbou území (flyšové pásmo se střídajícími se vrstvami pískovců, břidlic a jílovců) je příčinou, že Morávka ve zcela přirozeném stavu působí jako tzv. „divočící tok“, provázený značným chodem splavenin a výraznou boční erozí.

Civilizační vývoj v údolí Morávky vedl k tomu, že koryto řeky bylo nutno v tomto úseku směrově i sklonově upravit. Původní přirozený stav toku byl provázen velice nestabilními poměry pro okolní pozemky kolem řeky, pro přemostění komunikací přes ni a i pro okolní rozptýlenou zástavbu. To znamená, že každá větší povodeň na řece Morávce vytvářela rozsáhlé břehové nátrže, v širokých štěrkoviscích strhávala lávky a mosty, výjimkou nebylo ani ohrožení obydlí. Takovýto stav například dodnes panuje na úseku tzv. Skalické Morávky, úseku ležícím přibližně 5 až 10 km níže směrem po toku, který je chráněn jako přírodní památka právě pro tento popsaný přirozený fenomén.

Rozhodujícím důvodem, proč úsek řeky, kde se nacházíme, bylo nutno směrově a sklonově stabilizovat umělými zásahy, bylo zřízení převodu vody z řeky Morávky do přehrady Žermanice v sousedním povodí řeky Lučiny. Lučina, na níž byla žermanická údolní nádrž v polovině minulého století vybudována, samostatně nemá dostatečný přirozený hydrologický potenciál pro nároky, jaké na ni zásobování vodou ostravského průmyslu (dnes Arcelor Mittal a Biocel Paskov) z přehrady kladlo. Proto bylo nutno tento potenciál obohatit převodem vody ze sousedního povodí Morávky. Převod je situován přibližně 2,9 km odtud níže po toku a právě pro jeho ochranu před nekontrolovaným vývinem trasy a před chodem splavenin za povodní jej bylo nutno ochránit. Stability bylo třeba dosáhnout úpravami souvislejšího úseku zejména nad tímto převodem, v kratším rozsahu pak – vzhledem k hrozbě protivodní eroze – pak i pod ním. Popsané zásahy jsou nutností pro zajištění bezporuchového a stabilního provozu převodu vody Morávka – Žermanice jakožto jednoho z prioritních prvků vodohospodářské soustavy spolupracujících vodních děl v povodí Odry.

Cílem provedených úprav koryta Morávky je snížení podélného sklonu vložením 30 spádových a stabilizačních objektů (z toho 24 balvanitých skluzů) a usměrnění vinutí trasy toku se souběžným vedením zemních těles, která mají zabránit rozkmitu proudnice řeky, obejití spádových objektů z boku a tím narušení celkové stability říční trati.


B. 4. Soutok Morávky s Mohelnicí

Řeka Mohelnice je největším přítokem Morávky ústícím do ní zleva na katastru obce Raškovice. Její povodí (40,6 km2) tvoří o něco více než čtvrtinu celkové plochy povodí Morávky (149,3 km2). Mohelnice pramení v prostoru Visalají a po celé své délce (asi 13 km) je tokem bystřinného charakteru a má velmi podobný hydrologický i morfologický charakter jako její recipient – řeka Morávka. Mohelnice patří průtokově k nejrozkolísanějším tokům ve středoevropském prostoru. Extrémní rozkolísanost jejích průtoků (výše v povodí neexistuje žádná umělá akumulace, která by přirozený režim odtoku ovlivňovala), daná poměrem mezi minimálními průtoky za sucha a extrémními za katastrofálních povodní, je charakterizovaná hodnotou 1:4000.

Divoký štěrkonosný tok Mohelnice byl na svých spodních 2,4 km upraven na rozhraní padesátých a šedesátých let minulého století klasickým bystřinářským způsobem, tzn. s usměrněním vinutí trasy a s 20 kamennými spádovými stupni a jednou štěrkovou přepážkou na horním konci úpravy pro zachycování štěrků za povodní. Důvodem toho bylo zajištění směrové a výškové stabilizace toku a zamezení nadměrného přísunu splavenin do níže položeného úseku řeky Morávky, kde je situován převod vody z Morávky do povodí Lučiny (úpravy, provedené Státními lesy jakožto dřívějším správcem bystřiny, jsou zřejmé z uvedených schémat). Kromě ochrany zástavby a komunikací byla tedy ochrana převodu vody do žermanické nádrže opět i zde, stejně jako na řece Morávce, hlavním motivem provedených zásahů do toku.

Převod vody Morávka – Žermanice se od soutoku Morávky s Mohelnicí nachází pouze ve vzdálenosti 1,9 km. Vlastní převod je tvořen rozdělovacím objektem v podobě jezu s pohyblivým segmentovým hrazením, přičemž jezový objekt má tři pole: dvě z nich pro odtok vody Morávkou, třetí pravé krajní pole pak odvádí vody umělým přivaděčem do sousedního povodí Lučiny. Přivaděč jako umělé koryto má délku 7,6 km a je na něm vybudováno celkem 19 spádových stupňů. Pod jezovým objektem je zbudován limnigrafický práh, kde se měří okamžité průtoky vody v korytě Morávky i v přivaděči. Těsně pod prahem je v korytě Morávky vybudován zajišťovací spádový stupeň s balvanitými skluzy pro ochranu rozdělovacího objektu před zpětnou erozí.

Samotné místo soutoku Morávky s Mohelnicí sloužilo v dřívějších dobách k využívání vodní síly obou toků při pohonu menších mlýnů a pil. K tomu účelu zde byly v obou korytech zbudovány nižší jízky a systém vzájemně propojených náhonů, provozovaných přibližně do poloviny minulého století. „Dědictvím“ minulosti v tomto směru jsou dodnes fungující pila (Foldyna) těsně nad soutokem Morávky s Mohelnicí a níže pak objekty dnešní akumulátorky (Saft Ferak). V obou případech byly dříve poháněny vodou, dnes ale již prostřednictvím veřejné elektrorozvodné sítě.